Moje Patronovo zaklínadlo

Neděle v 21:42 | Kurkiklanka |  láska zvaná hudba
Zdravím,
na úvod bych chtěla napsat, že tento blog celkem ležel ladem (říká se tomu tak, ne?). Takže, Kurki is back! Sice pochybuju, že nějakého mého čtenáře napadne se sem vrátit, když už tak dlouho nevyšel článek, každopádně doufám, že je se mnou někdo propojen a napadne ho, že by možná tenhle blog mohl vstát z mrtvých. Alespoň na chvilku.

Moje prvotní myšlenka byla, že napíšu souhrn z toho, co se za poslední rok stalo. Ale kdo by tak dlouhý článek četl, žeano. Ale i tak to bude dlouhé :D
Takže. Znáte Patronovo zaklínadlo? Jestli ne, tak smůla. Na vytvoření k němu potřebujete velice silnou a nejlépe (ale ne vždy nutně) šťastnou vzpomínku. A já tu svou našla, před třemi měsíci.

Hraju v jedné kapele (on je to spíš orchestr, ale říkáme tomu kapela), která poslední roky celkem upadala, hráli jsme pořád to samé, lidi nechodili na zkoušky a samé další nekalosti. Well, tento rok jsme slavili 20 leté výročí. Té kapely, samozřejmě. A náš kapelník to vzal se vší parádou.

Jednak - začali jsme jinde zkoušet. Pronajali jsme si jeden bývalý klub. Máme tam svoje záchodky, svůj gauček, svojí televizku, svůj bar... co víc si může muzikant přát?
Druhak - když už si necháváme říkat taneční orchestr, tak jsme si zaplatili taneční lektorky, které nás trošku rozhýbaly.
Třeťak (existuje to vůbec?!) - začali jsme zkoušet 2x týdně. Což byl docela záhul. Vás sportovce, co máte třeba 3x týdně a více tréningy, obdivuju. Kde na to berete čas?

A to všechno na náš velkolepý výroční koncert!
Abyste byli v obraze. Jsme kapela, která se skládá ze saxofonů, trumpet, jednoho pozounu (protože na něho nikdo nechce hrát :D) a rytmiky (bicí, basa, kytara, klávesy). Jo a zpěv! Hrajem všechno zpaměti, různě se u toho hýbeme, je to show.
A tak jsme půl roku makali. Účast na zkouškách se z 10% přehoupla na 100%, morálka jakbysmet. Koupili jsme nové trička, odznaky a tak.

Půl rok uběhl, my si pronajali jedno staré kino a tři dny před koncertem jsme tam byli od rána do večera. Uf. No a pak to přišlo, den D, hodina H. A my jsme z toho všichni byli v šoku, že už je to tady. Všechna ta dřina se buď vyplatí, nebo se to posere a bude to propadák. Tak jsme čekali.

První kroky na pódium, mžourání do hlediště. Plného hlediště. První tóny a nervozita, která postupně opadala. Bylo to krásné. Bylo to úžasné. Všichni tleskali, stáli, dokonce jsme do sálu vypustili i balónky! Balónky pro všechny děti světa...


Pro mě to ale mělo mnohem hlubší význam. Byli tam totiž úplně všichni mí milovaní. Moje rodina, dokonce i teta se strejdou, který je srdcem i duší metalista. Moji kamarádi z kapely a hlavně - moje nejlepší kamarádky. Ještě nikdy na mém koncertu nebyly. A já byla neskutečně šťastná, že tam jsou. Konečně viděly všechny ty lidi, o kterých jsem jim minimálně 3 roky vyprávěla. Byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě.

A malý trapas na závěr, nejspíš se ten den nějak potvrdil můj vztah s mým přítelem.

"Barčo, XY se po tobě ptal!" ...moje reakce byla poněkud impulzivní:
"On se na mě ptal? On se o mě zajímá?! Já mám přítele!"

Jo, červenám se a směju se, když to píšu. Samozřejmě hned potom pan XY naklusal a mě nenapadlo nic lepšího, než:
"Kájo, myslíš, že se bude zlobit, když mu obejmu nohu?"

A už to bylo. Jeho noha bude navždy poznamenána.

Byla jsem po dlouhé době opravdu a úpřímně šťastná.
Milujte se, buďte k sobě upřímní, protože jinak to bude na prd.

Vaše Kurki♥♥♥♥

PS: lalalalaláááásku všem
 

Nuda!

12. února 2017 v 20:32 | Kurkiklanka |  random články
Nedávno jsem projížděla Facebook. Ostatně jako každý den takového prokrastinátora, jako jsem já. Narazila jsem na jeden status od stránky Přiznání něčeho. Určitě znáte. Úplně přesně si nepamatuji, co v něm bylo řečeno, nýbrž mi v paměti utkvěl komentář. Taky nevím jeho přesnou citaci :D Psal tam jakýsi hošek, že na něj v dnešní době všichni působí stejně. Ano, samozřejmě, že se najdou i výjimky, ale jinak jakoby byly všechny z jednoho pytlíku (ha ha). A piercing v nose nás prý neozvláštní. Říkal. Což je smutné, protože mám piercing v nose v grafu. Ale o tom jindy.
Říkám si, hm, tak jo. Úplně bych se s tím sice neztotožnila, ale něco na tom bude. Nějakou dobu na to jsem byla na víkend v Praze. Zašly jsme s mamčou nakupovat na Václavák, a zakotvili jsme v jednou nejmenovaném velkém obchodu. S oblečením, že ano. A tehdy jsem pochopila význám toho komentáře. Obchod byl plný krásných turistek, nebo krajanek s módním oblečením a jablíčky. Fakt jsem se tam s těmi svými ošoupanými botami a starým kabátem (který mám mimochodem moc moc ráda) připadala celkem vadně. Ale zas jsem si říkala - asi by si mě kluk, jenž psal ten komentář, všimnul.

A teď si to přiznejme.
Nevšimnul.

Asi se v tom nebudu pitvat nějak do hloubky. Spíš mě na té celé věci štve, že kdybych měla taky prostředky jako ony dívky, asi bych se oblékala stejně STEREOTYPNĚ. Ale není tomu tak. Hurá?


Poslední dobou mě stereotyp pronásleduje čím dál víc a nejhorší je, že ho začínám pozorovat i na sobě, co se týče vztahů.

Moje pravidla vždycky byla:
  • nikdy si nedělat zbytečné naděje
  • nereagovat přehnaně na každou blbost kterou objekt lásky udělá/neudělá
  • neříkat všechno všem
Well, well, well.
Myslím, že se mi to trochu vymklo kontrole. Zamilovala jsem se tou klasickou pubertální láskou, hormony u mně pracují na 120% a já se nepoznávám.
A to je asi vše, s čím jsem se vám chtěla svěřit. Jo a ještě něco. Víte co? Puberta a dospívání jsou pěkně naprd, co se týče mentality mladých dívek. Na naši generaci se dívám povrchně, protože přiznejme si... Tohle, co se děje, je fakt hrůza :D Ale co s tím naděláme, že. Ale o tom až příště.

Ahoj, K.

...
...
...

-Kurki, tohle bylo nejhorší zakončení a rozuzlení článku vůbec.
Já vím, promiň. Bude stačit, když sem dám aspoň tenhle rozhovor?
-Snad jo.
Ok.

Málem bych zapomněla. Moon Hooch - Ewi. Je to hrozně zvrácený videoklip, mrkněte se :D 

Žblebty o ničem - sušenky, změna a facebook.

13. prosince 2016 v 16:10 | Kurkiklanka |  o mně, jak si žiju, a tak
Ahojte!
Lidi kolem mě a já sama sebe pokládám celkem za pozitivního člověka. Asi i jsem. Nějak zjišťuju, že moje poslání tady je zlepšovat aspoň trochu lidem okolo mě jejich živútky. Snažím se usmívat co to jde. Z 90% to není nucené, a o to jde, ne? Jdu po ulici, když vidím někoho sympatického, s kým se střetnem pohledy, snažím se usmát. Myslím, že v tomto zachmuřilém počasí je to potřeba.

Víte co je fajn? Když potkáte milou paní, co prodává sušenky.
To jsem šla zase jednou po ulicích jednoho města a snažila se vypadat moc drsňácky a nepřívětivě, aby si mě lidi moc nevšímali (to si trochu protiřečí s předchozím odstavcem, což? Ale o tom zas příště.).
A ejhle, pocestný prodejce něčeho. Žádná novinka. Tak mě ta paní zastavila. "Ahoj." Zastavím se. Nic neříkám, ve sluchátkách mi ještě hraje hudba. "Taky zdravím," promluví na mně podruhé ta paní. Je mi trochu trapně, a tak konečně pozdravím. Bavíme se o různých věcech, nakonec se bavíme o škole, o tom, co ona dělá, je to moc fajn. A pak jsem si od ní koupila moc moc dobré sušenky. Vegetariánské. No dobře, nejsem vegetarián, ale ty sušenky byly fakt chutné.

Nebo když bývám v kapele. Snažím se vzbudit dobrou náladu. Můj expřítel mi říkal, že jsem ho sbalila na to, jak kolem sebe šířím dobro, že se směju jako sluničko. Ale o tom taky někdy příště, až na to budu mít koule.

A o čem tento žblebt vlastně je, Kurki? Já stále nevidím pointu.

Tohle píšu, abych se vypsala. Proto je to žblebt. Tak jdem na to.
Měním se. To k dospívání patří. Jenže mně se to nelíbí. Začínám být hrozně moc negativní člověk jak k sobě, tak k lidem okolo mě. Začalo to asi trapasem, co se mi stal s jedním chlapcem. Od té doby mám ego na bodu mrazu. A navíc, kdykoliv si na to vzpomenu, cítím se tak trapně, že mám chuť si urvat hlavu.

Nadávám na lidi, kteří si to nezaslouží.
Jsem protivná na svou rodinu a kamarády.

Obzvláště na mé nejlepší kamarádky. Nejsou dokonalé, ale to ani já ne. Za ty roky které se známe se ve mně hromadí pár věcí, které mě na nich hrozně štvou, ale nedokážu jim to říct. Bojím se, že se něco zvrtne. Proč? Jsem na to expert. Jsem expert na trapasy a jsem prvotřídní nešika. Mám je tak moc ráda, že jim to nedokážu říct. Dusím to v sobě.

Tím navazuji na své včerejší narozeniny. Víte jak je takový ten debilní trend o dávání si fotky trapné fotky na fb? Tak pro mě to byla celkem šikana. Jedna z mých nejlepších kamarádek tam dala jednu fotku, teď má 70+ "lajků." Je mi to nepříjemné. Nevím, ta fotka není zas tak hrozná, ale něco ve mně sakra vře a nevím co. Možná nenávist v závislost? Ano, jsem celkem závislá na facebooku, ale hodně na něj nadávám. Dobrých 95% procent případů, kdy se s člověkem pohádám, je právě kvůli facebooku. Ne proto, že bychom si to nedokázali říct do očí. To si člověk prostě normálně píše s kamarádem, a najednou PRÁSK. Začnete se hádat a pak spolu týden nepromluvíte.
Kvůli zas*anému facebooku.

Jsem smutná.
Vy nebuďte smutní, prosím. Všechno nějak dopadne.



-snad nemusím představovat-

Mějte se nádherně, vaše K.
 


Extra extrovert!!!

8. listopadu 2016 v 16:03 | Kurkiklanka |  o mně, jak si žiju, a tak
Jo, to jsem vymyslela asi 3 sekundy zpět. Tahle se asi budu popisovat vždycky u takových těch otázek - 2 slova, která tě popisují, atd. To není špatné, ne?

Jsem takový typ člověka, co je fakt schopný říct všechno všem. Ale pozor! Tím, nechci říct, že bych nedokázala udržet něčí tajemství. Já si právě cením toho, když už mi to své tajemství někdo řekne, protože z venčí nejspíš vypadám jako pořádná, ale pořádná drbna.
Mám celkem velký okruh přátel, kterým povídám různé historky, příběhy ze svého krátkého života. Některým to všechno může připadat jako pohádka, protože ty osoby nikdy neviděli. Někdo ví skoro vše, další tuší hrubý náčrt, někteří jenom zaslechli, co se povídá.



Teď si ale řekněme, jaké jsou pro to dva důsledky:

1. všichni s vámi všechno prožívají, a nejste na nic sami
Svatá pravda. Příjdete smutní do školy, kámoška hned tuší. "Nepovedlo se to a to?" Hlavně, když se někomu svěříte, cítíte se mnohem lehčí. Ale lepší je se s úplnými detaily svěřovat jen těm nejbližším, kterým věříte. Věřte mi.

Jednou jsem se takovému svému... zlomyslnému (!) kamarádovi svěřila o svém vztahu s chlapcem který byl poněkud jinde než já. Nestyděla jsem se za něj. No, co by udělal kamarád? Vyslechl by mě, řekl svůj názor, bla bla. Co udělal on? Smál se, fakt hodně, a šel to říct svým přátelům a všichni se smáli :D
Nedělejte to. Teda dělejte, pokud ovšem nejste tak šáhlí, jako já.

Ale i takovéto negativum má své pozitivum. Vyslechnete si názory a "názory" ostatních a vyvodíte si, co z toho bude respektovat. Co z toho byl jen nějaký žvást a co konstruktivní rada, podle které se k dané věci postavíte. Takže tak.

2. cítíte se nazí
A to já znám velmi dobře. Když se svěříte více lidem, než je zdrávo, může s vám pak mezi lidmi honit hlavou toto - Ježiš, ten o mně ví tohle, ten o mně ví támhleto. Co když to Mařekna řekne Pepíčkovi? Co když si budou myslet, že jsem úplně pitomá? Jestlipak se se mnou pak ještě budou bavit. Achjo. Resp, příjdete o své soukromí.


Tak. A takhle si žijem my, extra extroverti. Jsem ráda, když narazím na někoho podobného se stejným problémem. Že nejsem jediná divná. Ale víte, co mě na tom nejvíce užírá? Pocit, že když si některý můj současný/budoucí kamarád/kluk uvědomí, a nebude se mnou chtít nic mít, protože mě zkrátka už nebude moct objevovat.
On si člověk říká - jojo, až si nabiju hubu, tak už se poučím, a nebudu se tolik svěřovat. Ha ha. Na mě to asi neplatí. Čím víc si tu hubu nabiju, tím víc se svěřuju ostatním. Je to moje terapie. Když se mi stane něco zlého, musím to někomu říct a pak se cítím lépe.

K závěru bych chtěla napsat - každý z nás potřebujeme osoby, kterým věříme, které nás podrží, i když uděláme sebevětší blbost. Ať už jsou to přátelé, rodina, nebo třeba učitel ve škole. Problémy se netutlají, s problémy se musí ven.

písnička pro dnešní den: If I Didn't Have You (soundtrack z Příšerek s.r.o.)

Když jsem psala tenhle článek, prostě jsem si vzpomněla na tohle :)


Mějte se přeprásně,
Vaše K.☺

Proč nekoukám na horory (+ menší recenze)

25. září 2016 v 16:03 | Kurkiklanka |  random články
"Čau, zajdem do kina?"
"Jo, proč ne. Co dávají?"
"Teďka vyšel jeden super horor, co ty na to?"

Většina lidí, co znám, by bez váhání odpověděla ano. Já ale ne. Nevadí mi až tak ten horor, spíš to, co následuje pak.
Minulý týden jsme byli se školou na zájezdě a řekli jsme si, že si těch 12 hodin cesty zkrátíme hororem. Tak jo, proč ne, řekla jsem si.

Ten film se jmenoval Sinister. Pro ty, co neví: Spisovatel detektivních románů chce prozkoumat nevyřešený případ vřaždy rodiny a pohřešované dívky. Přestěhuje se do místa, kde předtím žili. Na půdě domu najde nahrávky s vraždami, jež na sebe navazují. S těmi vraždami je spojena bytost, která může spisovatele a rodinu ohrozit.

No a dál nebudu spoilovat. Ti, co ten horor viděli, si asi říkají, jak se ho můžu bát. Nebo ne? No co, jsem slabší povaha! Jde o tu bytost. Je fakt strašidelná :D aspoň pro mě. Je to nějaký týpek, kterému se tam říká Pan Bubák, je s delšími vlasy a má obličej namalovaný čenou a bílou. Možná bych ho mírně přirovnala k té loutce ze Saw (ten jsem taky neviděla :D). Akorát je až moc živý a dělá moc nepříjemné "grimasy," a je prostě... Psycho. Všechno by se dalo přežít, ale (SPOILER) na konci filmu je záběr na promítačku, nikdo už nic nečeká, když tu najednou vybafne hlava Pana Bubáka v celé své kráse. Podotýkám, že celý film byl spíše v ústraní, tak jsem se málem posrala. Pardon. (KONEC)

Ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech a je mi hrozně úzko. Když jdu sama v domě v noci, bojím se, že se někde Bubák objeví. Když se sprchuju, bojím se, že se objeví u mě ve sprchovém koutě. Když všichni spí a já jsem sama u počítače, bojím se, že je tady u nás doma a dělá něco mé rodině a pak si pro mě příjde...
Pak si musím SAKRA DLOUHO říkat, že nic takového není a že je to jen film.

Jinak se mi ten příběh líbil, byl dost zajímavý. Celkem bych chtěla, aby to vyšlo jako knížka a já si to mohla vklidu přečíst. Ale film ne. Radši mi dejte nějakou hezkou pohádku a já budu šťastná.

Pár slov na konec: Vlastně se teď bojím, že mě za tenhle článek pan Bubák najde :D achjo.

a písnička pro dnešní den: This Is Halloween (Nightmare Before Christmas)

Třeba tenhle "horor" mám fakt ráda! :D

Koukejte na co chcete, a mějte se krásně,
K.♥
 

Jak jsem hrála pro cizince

16. září 2016 v 22:04 | Kurkiklanka |  láska zvaná hudba
Dobrý večír :)
Hned tak ze startu, nečekejte nějaký extra příběh. Škoda, že? Taky myslím. No, možná jednou...

Každopádně.
Studuji na jednom maloměstském gymnáziu, kde je jedna super paní učitelka na hudebku (shodou náhod si tykám s jejím manželem, ale o tom až příště, hih). No a ta založila místní sbor, kde je zhruba 30 amatérských zpěváků. Ale o to je to hezčí. Všichni tam chcou zpívat a dělají to pro radost. Někteří chodí na jógu, jiní do sboru.

No, asi čekáte, co se z toho vyvrbí, že? Kdy se tam objevím já?
Právě teď.
Paní učitelka asi nechtěla mít svůj sbor tak strohý, a tak si ze školy z řad studentů odchytla pár muzikálních géniů, jestli by obětovali svůj drahocenný čas a mohli by její sbor zadarmo doprovodit.

Ha ha, Kurki dneska snědla vtipnou kaši. Celkem se divím, co to tady píšu :D Jinak to byla nadsázka. Kdyby náhodou.

No tak si nás paní učitelka zase jednou odchytla, že prý je někdy v pátek něco, a bude to přes školu. Až do poslední chvíle jsme nevěděli, o co se jedná, ale nabídka toho, že se ulijem a sama vyučující nás omluví, nás dostatečně oslovila.
Dorazili jsme do Vítkovic. Všichni mluvili nějak... jinak. Byl to mezinárodní konference, ale stejně doteď nevím čeho.

Byla to TAK pohodová atmosféra, že to snad ani víc nešlo. Bylo to sakra jiné, než když hrajete pro české publikum. Oni si pobrukovali, usmívali se, nebo měli zavřené oči (snad teda nespali no.), prostě krása. U poslední písničky se pořád dokola opakovalo jedno slovo, které jsme lidi v publiku naučili. Představte si, jak stovka lidí unisono zpívá "Něbudu, něbudu, něbudu, něbudu..."
Dobře, i mně by dělalo problém si to představit, ale pokuste se! :D Prostě nádhera, všichni spolupracovali a užívali si to s námi.

No, aspoň mám další motivaci dostat se někam do zahraničí :)


Vidíte ten můj spiklenecký výraz, když držím nástroj, který není můj? :D Jinak tady už jsme měli odehráno, naše nejmilovanější houslistka nás vyfotila, protože musí mít aspoň jedna z nás fotku z toho krásného dne na instahramu, žeano!

Chtěla jsem sem dát ještě nějakou písničku, se kterou jsme vystupovali, ale nenašla jsem buď žádnou nahrávku, a nebo moc "nóbl," jestli chápete.

Mějte se krásně,
skládejte básně,
a jestli nějakou složíte, tak mi ji napište.
K♥

Strach z psaní (TT)

26. srpna 2016 v 0:24 | Kurkiklanka |  random články
Pozn.(30.9.16): Když jsem dneska uviděla tohle téma týdne, hned mě napadlo, že článek na toto téma (Oprátka ze strachu) jsem již psala, tak ho přiřazuji. Snad nevadí, že je starší :)


Ahojte :)
Blog je pro mě taková soukromá věc, vím, že tu moc lidí nepáchne. Ale stejně se bojím, že by tu někdo z mé rodiny, nebo prostě lidi, kteří by některé věci neměli vidět, zavítali.

A proto nepíšu.
Není to o tom, že bych neměla témata. Já mám pár námětů. A ten jeden mě hrozitánsky moc láká. A to můj vztah. Ahoj Kájo!
Nevím, možná by někoho náš příběh mohl zaujmout. Jenže mi je blbé ho takhle vystavit na internet. Ono zase, já jsem celkem kecka a je pravda, že takřka všichni o mně ví vše. Ale je to jiné.

To máte jako když se třeba vyfotí někdo nahý a pošle to plno svým přátelům a známým. (Dobře, nikoho takového neznám, ale berme to jako příklad :D.) Tu fotku už vidělo fakt hodně, hodně lidí. Ale když se to dostane mezi lidi, tam mezi ty líté šelmy, to už je pak jiná.

Já bych ten článek o nás strašně ráda napsala, fakt hrozně moc. Ale měla bych špatné svědomí. No, dělám, že by můj drahý bývalý znal blog :D Ale stejně, člověk nikdy neví. Taky je mi blbé v dnešní době psát o nějakém "velkém vztahu," když je mi sakra 15 let.

Já si tak pořád říkám, že asi počkám třeba do těch 18, až se ty všechny "události" uleží, a pak to sem hezky sepíšu. Ale co když to nebude ta správná doba? Co když už se k tomu nikdy nedokopu? Ano, samozřejmě bych si to mohla hezky sepsat všechno do deníčku. Ale víte, to není tak úplně ono.

Takže tak.

písnička pro dnešní den: Joey Pecoraro - Tired Boy

-mimochodem, taky na téhle hudbě celkem ujíždím. Což mě na sobě celkem překvapuje, nejsem moc na takové... "zvuky" :D

Mějte se kráásně a užívejte zbytek prázdnin. S láskou,
K♥

Nepsaná pravidla na koncertech (klasika)

26. května 2016 v 21:45 | Kurkiklanka
Ahoj!
Asi týden zpátky jsem s bráchou měla malý koncert. Během něj jsme seděli v publiku. No a to bylo tak trošku... neznalé (doufám).
Tento článek berte s rezervou, samozřejmě tím nejsou myšleny koncerty na festivalech a takové akce, ale možná právě proto, že jsou z festivalů lidi zvyklí na jinou atmosféru, na "klasických" koncertech se chovat neumějí :)

Když to řeknu blbě, koncert je pojem. To máte jako školu. Taky tam jsou pravidla a řád (ne, že by se vždycky dodržovala, ale žádný podobný příklad mě nenapadá :D).
Ale chudák koncert, ten ty pravidla nikde sepsaná nemá, ani se v podstatě nikde nerozšiřují. Což je docela škoda.


Jen taková vsuvka. Minulý týden jsem měla absolventský koncert z klavíru.
7 let mám za sebou, yaay!♫♪ Video, jakou skladbu jsme společně hrály je dole :) (ne v našem podání :D)

1. TELEFONY
Tohle zase tak nepsané pravidlo není. Na koncertech se docela často uvádí, ať si lidi vypnou telefony. Ale to je snad samozřejmost ne? Už několikrát se mi stalo na koncertě, že jsem zaposlouchaná a najednou slyším tu klasickou vyzváněcí melodii. Agrh, proklínám ty lidi. Ale zase mám kouska té empatie, žejo. Kdyby se to stalo mně, asi se propadnu hanbou, takže je na druhou stranu taky lituju.

4. PROCHÁZENÍ SE?!
Dobrá, to spíš patří k dětským předehrávkám. Zrovna dneska jsem byla na absolventském koncertu mé kamarádky, kde vystupovalo i plno malých dětí. V tom sále, kde se hraje jsou dveře, které, když se zavřou, dělají strašný bordel. No a při každém čísle tam minimálně TŘIKRÁT někdo prošel. Vážně? Páni rodičové, nechci vám nějak zasazovat do výchovy, ale trochu úcty i k těm prckům, co tam poprvé hráli před lidmi, bych prosila. Děkuji.
Pozn.: Neplatí pro fotografy. Ti jsou fajn, A nedělají bordel aspoň.

3. BAVIT SE JE OPRAVDU NESLUŠNÉ
Opravdu. To je další základ. Co chodímna koncerty v ČR, tak to vesměs problém není. Ale co jsem byla třeba v Polsku (kde mě to mrzí o to víc, protože mám Poláky docela ráda, a jsou to super muzikanti), tak se na koncertě lidi chovat moc neuměli. Apoň na tom, co jsem byla. Jednak jsem asi 3x slyšela vyzvánět telefon a druhak tam byl hrozný šum a lidi se tam neustále bavili. Hrúúúza.

4. TLESKÁNÍ
Tak, a teď takový ten možná nejméně patrný fakt. Může buď nastat situace, že příjdete na koncert a tam se hraje ta a ta věta nějaké symfonie. Třeba. Je to více částí jednoho celku, mezi kterými se NETLESKÁ. Je to tak.
Nebo taky může nastat tahle situace. Ale tady už je to mírnější. Jste rodič a příjdete dítěti na předehrávky. Váš František hraje 2 skladbičky na flétničku. Mezi nimi se taky netleská. Nebo, nemělo by se. Ale říkám, tam je to docela jedno.
Je to ale možná lepší, František by pak nebyl potleskem zbytečně rozrušen :) Vážně, vlastní zkušenost.

Miluju takové ty maminky, jak to neví. Bez ironie. František zahraje jednu skladbu a někdy se najde taková osoba, většinou maminka Františka, která si myslí, že je dobré roztleskat publikum, když jsou teda vzdechlí a nevděční a Františka neumí pořádně ocenit. Chyba. Publikum ví, že se netleská. No, maminka má aspon dobrý pocit. Vždycky se jen usměju a tleskám, na druhou stranu je to hezké :)

Za každé přečtení budu ráda,
mějte se krásně,
skládejte básně,
K.♥

písnička pro dnešek: W. A. Mozart, arr. Fazil Say - Alla Turca Jazz (arr. Ayse Deniz)

Bezcharakterní

26. března 2016 v 14:09 | Kurkiklanka |  o mně, jak si žiju, a tak
Tenhle článek už jsem chtěla napsat dlouho. Nebo spíše před dlouhou dobou. Je to taková, dá se říct, jedna z mých osobních zpovědí. Asi bych si na ně měla založit rubriku. Takové dřisty prdy stěžovačky o mém životě, haha.

No jo, puberta útočí. Hormony, pocity a další věci se ve mně docela melou.
Znám spoustu lidí. Myslím, na svůj věk. Když nad tím tak přemýšlím, tak se znám s plno lidmi, co jsou jistým způsobem velké osobnosti. I když můj názor zas tak seriózně brát nemůžete, já už obdivuju i ty lidi, co mají cíle. Konstruktivní cíle. Mám spolužáky, co chcou být vojáci, doktoři, vědci... A já věřím, že na to mají. Když je tak pozoruju, vidím, že se vážně snaží dělat všechno proto, aby dosáhli svých cílů. Ať už se dokopeš k tomu cvičení, makáš na sobě, nebo pomáháš lidem, je o fuk. Jsou to lidi, které obdivuju.


Další taková skupina lidí je talentovaná. Nebo jinak řečeno, (kreativní) umělci. A teď nemyslím, jé, tys zahrál krásně Skákal pes přes oves po vychození ZUŠky. Bez urážky. Vážně, neberte to osobně. Fakt, mám vás ráda. Fakt!
Mám takové dva kamarády. Oba se mnou hrajou, oba klarinetisti a saxofonisti (možná hrajou ještě na něco jiného, co já vím). Čau Honzíci! Jeden má vychozenou konzervatoř a hraje jak Bůh. Má techniku, krásný tón a všechno a když ho poslouchám a koukám na jeho prsty, jak mu běhají po klarinetu, tak nechápu. Prostě nechápu.
No a teď Honzík č.2. Ach, vždycky se těším, když má sólo. Vždycky když hraje, tak to má DUŠI. Může kixnout, může hrát mimo rytmus i mimo tóniny, ale přesto to tu duši má.
Což mi příjde nefér, protože vždycky, když kixnu já, tak je to škaredé :D
Pryč od hudby. Koukám na internet a tam týpek co zaťukává hřebíky, pak je obmotá provázkem a je z toho obraz. Vážně lidi, koho to napadne?! Kdybych měla klobouk, smekám. Je to neskutečné, co všechno lidi nevymyslí.

Abych navázala, další skupinou jsou šikulové, a možná, MOŽNÁ do nich trochu spadám i já. Mám super kamaráda (pro přiblížení, je mu kolem 40, ahoj Víťo!) a ten se na stará kolena, když to řeknu blbě, začal učit hrát na ságo. Jako saxofon, chápeme. A musím říct, že hraje líp jak spoustu mladých lidí, které znám. Víte jak se to říká, starého psa novým kouskům nenaučíš. Ale taky - když se chce, všechno jde :)
Teď trocha motivace. Pokud vážně chcete něco dělat, udělejte to. Bude vás pak strašně užírat, když to neuděláte. Moji vrstevníci možná mají tu nevýhodu, že jim to zakazují rodiče. Ale stopro pro to mají nějaký důvod, ne?

A v neposlední řadě (v tomto článku poslední) to jsou prostě a jen osobnosti. Znáte to, jak se s někým bavíte a on vám třeba povídá různé, možná někdy až sci-fi historky, nebo je prostě vtipný, a nebo prostě jen povídá, vy jste v úžasu a nevíte co říct. Asi bych to dál nerozváděla, tohle je taky dost subjektivní.

A teď se dostáváme k mému kompexu. Volejté sláva, a 5 dní se radujte... No to nic.
Od jistého věku jsem začala dělat plno věcí, plno koníčků a tímpádem jsem přestávala dělat všechno na plno. Dělám tak napůl školu, přitom bych mohla být fakt dost chytrá, kdybych na to nekašlala a měla o trochu víc času. Taky dělám hudbu. Jenže tu nedělám napůl, tu dělám, díky mým třem nástrojům, spíš třetinově.
pozn. aut.: teď asi nebudu zdravit své pojmenované nástroje, to už je asi moc úchylné.
Jeden rok jsem tančila. A kdyby měl den 48 hodin, tak možná tančím doteď. A sakra moc mi to chybí. Navíc začínám kynout, když se nehýbu :D

Uvažovala jsem, že můj komplex je možná způsoben tím, že se přátelím s o dost staršími lidmi a vedle nich si připadám ještě mladší, než jsem.
A mezi těmi osobnostmi si připadám
naprosto
bezcharakterní.

písnička pro dnešek: Joe Grey, Leo Wood (Prohibition Jass Band) - Runnin' Wild

trocha propagandy: No a tohle jsou, vážení, moji kamarádi (dobře, jenom 2 z nich, toho třetího znám jen od vidění :D).
Jeden z nich je právě ten Honzík :)
Včera jsem byla na jejich prvním koncertu, a byla to pecka.
Ne, nejsou mrtví, i když ta fotka a hudba tomu dost nasvědčujou.


Mějte se líp, K.♥


Neřeším bezmyšlenkovité hejty

29. ledna 2016 v 13:40 | Kurkiklanka |  o mně, jak si žiju, a tak
Zase jsem přemýšlela, jak jsem se změnila. Za poslední dejme tomu 2, 3 roky.
Proč se někdy chovám tak, jak se chovám.

Kdysi jsem si brala urážky moc osobně. Na základce se nehorázně moc pomlouvalo. Ostatně, kde se nepomlouvá, žejo. Jenže na naší základce je v každé třídě 15 lidí, takže se všechno šíří tak 10x rychleji. Když se to tak vezme, zprvu jsem neměla žádnou nejlepší kamarádku. Nebylo to o tom, že bych neměla přátele. Ale spíš o tom, že jsem se na nikoho nechtěla moc vázat. Byla jsem dost samostatná.

Nějak jsem si vybudovala pověst třídního šaška, pořád jsem chtěla být něčím zajímavá. Možná to platí i teď, ale doufám, že už je to mírnější :D Pak jsem poznala jednu učitelku, která mě trošku srovnala... Ale to už je jiný příběh.

Abych se vrátila k těm pomluvám. Nevím, co na tom všichni měli, asi to bylo nějak trendy nebo co. Každopádně, brala jsem si to brutálně moc k sobě, užírala jsem se každou nadávkou i každou kritikou, byť myšlenou dobře. Možná jsem chtěla být "dokonalá".

Pak jsem přešla na gympl. Jak se říká, chtěla jsem být taková nová já, čistý štít, blablabla. A s gymplem vlastně začal můj život nabírat obrátky. Po roce jsem nastoupila do orchestru, pak do kapely, bigbandu, dechovky...

Začala jsem více číst, více komunikovat s lidmi, kteří už něco zažili. Třeba šikanu, nebo tak. Zjistila jsem, že jsou na světě i horší věci. Ne jenom, když se od někoho bezdůvodně dozvíte, jaká jste třeba ****, nebo *****... Domyslete si, co chcete :)



Tím samozřejmě nechci říct, že byste měli každou kritiku absolutně ignorovat a narcisticky jít dál, to si dělejte :D Je super vstřebávat konstruktivní kritiku, která je myšlena v dobrém. Zamyslet se nad ní, promyslet, jestli vám to na sobě taky vadí, nebo ne a případně s tím něco dělat. Je to fakt super, mě to dost pomáhá a cítím se "lepší" :)

Takže zapomeňte na ruzné řečičky, které vycházejí z úst závistivým a hloupým lidem, odprostětě se a mějte se fajn :)
K.

 písnička pro dnešek: James Brown - I Feel Good☺☺

Kam dál