Únor 2015

Tatínek se vráátil

24. února 2015 v 19:34 | Kurkiklanka |  o mně, jak si žiju, a tak
Čusbus
Tenhle článek úzce souvisí s Rodiči. Nečekaně, že. Tím, co tady napíšu se nechci vychloubat, nebo tak něco.
Začala bych tím, proč to chci vůbec psát. Můj otec je flegmatik. Velký velký flegmatik. Nedavá moc najevo city a mamka si na to dost často stěžuje. Ale zvykla si. Zřídkakdy vidím, že by si dali pusu, nebo taak. No a když se taťka vrátil, tak to bylo...no zvláštně pěkné.

Taťka jel někdy roku 1994 do Afriky se svou bandou v Tatře, jako jakási humanitární pomoc do Rwandy. Ještě se neznal z mamkou. No a teď už se s ní zná (..Kurki perlí :D). A čekal, až já s bráchou aspoň trochu vyrostem, aby mohl pokračovat v plnění svého snu - cestování.
Ani nevím, jaká země byla první :D Ne, že by jich bylo tak hodně, ale už si to moc dobře nepamatuju. Začal jezdit s místními turisty na zájezdy. Jeden rok jel do Rumunska a další na Ukrajinu tuším.
Začalo se mu to očividně líbit, to každoroční cestování. Tak jel do Bhútánu a loni pak do Nepálu. Tyhle dva zájezdy organizovala cestovka jeho kamaráda, který s ním byl tehdy v Africe...

V sobotu se vrátil z jeho posledního 'úletu.' Jel do Afriky, do Dakaru s partou a jeepem. Všichni hned reagovali slovem 'ebola.' Každopádně otec je doma už 3 dny a vypadá vcelku zdravě.
Nevím proč, prvně mi to moc nevadilo, ale s každým zájezdem se mi víc začíná stýskat.

A teď už se dostáváme k tomu, proč jsem tenhle článek vlastně začala psát. Už jsem se zmínila o taťkově povaze, o jeho vyjadřování pocitů...
Asi to bude znít divně, ale asi jsme v ten den, kdy taťka odjížděl, měli první fakt hodně upřímné objetí v životě. Ne, že bychom se neobjímali. Prostě jsem odcházela jako každé ráno do školy poslední z domu a taťka tam zústal, protože do práce nejel, žeano. Když jsem odcházela, rozloučil se se mnou se slovy: "Tak ať se daří, dcero." a potom mě objal. Věděla jsem, že se mi bude stýskat. První upřímné emotivní objetí co si pamatuju.

Ten den, co měl přijet, jsem se koukala na seriál, na jednu strašně dojemnou epizodu. Jak známo, brečím u každé číčoviny, hlavně když jde o knihy, seriály, filmy a tak. Tak jsem byla v té nostalgii a najednou mi před oknem (už byla tma) přešel človíček s čelovkou.

Druhé upřímné emotivní objetí.

Nutno dodat, že ty zájezdy jsou asi měsíční :)

Buďtě rádi za své rodiče :)
Kurki♥

(...a taky moc rád fotí)

Fáze trémy

16. února 2015 v 19:27 | Kurkiklanka |  o mně, jak si žiju, a tak
Tak teď jsem fakt přemýšlela, do jaké rubriky tohle šoupnout. Došla jsem k názoru, že úplně každý se vlastně nestresuje. Nebo stresuje, ale ne jako já.
A jelikož mám teď zrovna období koncertů, konkrétně mě čeká soutěž a absolvák, tak si ty fázičky zase hezky prožiju.

Ono totiž (u mě) záleží na tom, jestli to jsou takové ty klasické předehrávky, nebo soutěž, či hraní s orchestrem, kapelou, nebo s jiným uskupením.

Samozřejmě tréma se netýká jen toho 'hudebního' odvětví. Zdaleka ne. Ale u mě to tak většinou bývá. Můžeme mít trému z prvního dojmu, ze zkoušek, z písemky, z rozhovoru a dalších stresujících věcí :D

TYPY TRÉMY:
1) rychlá, až infarktní
  • u většiny případů jsou to měnší koncerty, nebo předehrávky
  • většinou příjde rychle a znenadání
  • respektive těsně před tím, než přicházíte na scénu, což je docela blbé, jelikož už máte zato, že jste naprosto vklidu a nic vás nemůže rozhodit
  • trvá zpravidla tak dlouho, jak trvá vaše vystoupení/představení/zkoušky/jiná stresující věc
2) středně velká (a nakažlivá)
  • pokud jste výstřední a společenský typ, je velice, VELICE nakažlivá
  • jelikož tím stresujete všechny okolo, většinou ty, kteří mají také tu čest vystupovat/předvádět/zkouškovat/dělat něco jiného stresujícího
  • trvá až do doby koncertu, kde se mírně zklidníte
  • což neznamená, že svou zbývající trému nebudete šířít na ostatní přeživší
3) největší a nejhorší co může být, aneb vítejte v pekle
  • je to tréma jak vepř, taková ta veliká, když jste vystresovaní týden, ne-li měsíc předem
  • jsou 3 možnosti, kdy se vyskytuje tato pekelná věc:
  1. jste hodně moc extra nervní člověk, který je rozklepaný i při rozhovoru s matkou, kor když vystupujete/něco předvádíte/zkouškujete/děláte jinou stresující věc
  2. když máte vystoupení/předváděčku/zkoušku/jinou stresující věc, která má pro vás dost velký význam
  3. obojí dohromady, Bůh s Vámi
Zažila jsem si všechny, hlavně dvojku. Ale všechny jsou zákeřné. A teď bych velice ráda popsala fáze mého třetího typu trémy.

a) V KLIDU, JE TO AŽ ZA DLOUHO...
Jojo, jasně, až za 2 měsíce. Umím z toho velké nic. Ale je to až za dlouho. To je hlavní.

b) PROČ VŮBEC NĚKDE HRAJU? TAKOVÝ KEKEL!
No, co jsem si předtím říkala. Už umím trošku menší nic. Ale sakra! Vždyť já nic neumím. Do čeho jsem se to navrtala?!

c) ZABER ČLOVĚČE.
Nojo, konečně mi došlo, že bych s tím ten půlměsíc před dnem D mohla něco dělat.

d) KOLIKÁTÉHO DNESKA JE? JO JEŠTĚ TÝDEN. TAK TO JE V Ř*TI.
Mám ještě nacvičovat (/učit se)? Nebo se na to vykašlat? No vyjde to nastejno...

e) DEN PŘED TÍM.
To snad né. Vrátit už to nemůžu. Já nechci. Pomoc. Zabte mě. Mamííí

f) JDE SE.
Dámy a pánové. Je to tu. Musím si vzít nějaké moc pěkné oblečení. A normálně se tvářít. Aneb jak se říká - "Když už h*vno zahraješ (/předvedeš/naučíš se), tak aspoň dobře vypadej a usmívej se."


Mimochodem, momentálně jsem asi ve fázi d). Takže držte palečky, já jdu cvičit.
Zdár, Kurki♥