Březen 2016

Bezcharakterní

26. března 2016 v 14:09 | Kurkiklanka |  o mně, jak si žiju, a tak
Tenhle článek už jsem chtěla napsat dlouho. Nebo spíše před dlouhou dobou. Je to taková, dá se říct, jedna z mých osobních zpovědí. Asi bych si na ně měla založit rubriku. Takové dřisty prdy stěžovačky o mém životě, haha.

No jo, puberta útočí. Hormony, pocity a další věci se ve mně docela melou.
Znám spoustu lidí. Myslím, na svůj věk. Když nad tím tak přemýšlím, tak se znám s plno lidmi, co jsou jistým způsobem velké osobnosti. I když můj názor zas tak seriózně brát nemůžete, já už obdivuju i ty lidi, co mají cíle. Konstruktivní cíle. Mám spolužáky, co chcou být vojáci, doktoři, vědci... A já věřím, že na to mají. Když je tak pozoruju, vidím, že se vážně snaží dělat všechno proto, aby dosáhli svých cílů. Ať už se dokopeš k tomu cvičení, makáš na sobě, nebo pomáháš lidem, je o fuk. Jsou to lidi, které obdivuju.


Další taková skupina lidí je talentovaná. Nebo jinak řečeno, (kreativní) umělci. A teď nemyslím, jé, tys zahrál krásně Skákal pes přes oves po vychození ZUŠky. Bez urážky. Vážně, neberte to osobně. Fakt, mám vás ráda. Fakt!
Mám takové dva kamarády. Oba se mnou hrajou, oba klarinetisti a saxofonisti (možná hrajou ještě na něco jiného, co já vím). Čau Honzíci! Jeden má vychozenou konzervatoř a hraje jak Bůh. Má techniku, krásný tón a všechno a když ho poslouchám a koukám na jeho prsty, jak mu běhají po klarinetu, tak nechápu. Prostě nechápu.
No a teď Honzík č.2. Ach, vždycky se těším, když má sólo. Vždycky když hraje, tak to má DUŠI. Může kixnout, může hrát mimo rytmus i mimo tóniny, ale přesto to tu duši má.
Což mi příjde nefér, protože vždycky, když kixnu já, tak je to škaredé :D
Pryč od hudby. Koukám na internet a tam týpek co zaťukává hřebíky, pak je obmotá provázkem a je z toho obraz. Vážně lidi, koho to napadne?! Kdybych měla klobouk, smekám. Je to neskutečné, co všechno lidi nevymyslí.

Abych navázala, další skupinou jsou šikulové, a možná, MOŽNÁ do nich trochu spadám i já. Mám super kamaráda (pro přiblížení, je mu kolem 40, ahoj Víťo!) a ten se na stará kolena, když to řeknu blbě, začal učit hrát na ságo. Jako saxofon, chápeme. A musím říct, že hraje líp jak spoustu mladých lidí, které znám. Víte jak se to říká, starého psa novým kouskům nenaučíš. Ale taky - když se chce, všechno jde :)
Teď trocha motivace. Pokud vážně chcete něco dělat, udělejte to. Bude vás pak strašně užírat, když to neuděláte. Moji vrstevníci možná mají tu nevýhodu, že jim to zakazují rodiče. Ale stopro pro to mají nějaký důvod, ne?

A v neposlední řadě (v tomto článku poslední) to jsou prostě a jen osobnosti. Znáte to, jak se s někým bavíte a on vám třeba povídá různé, možná někdy až sci-fi historky, nebo je prostě vtipný, a nebo prostě jen povídá, vy jste v úžasu a nevíte co říct. Asi bych to dál nerozváděla, tohle je taky dost subjektivní.

A teď se dostáváme k mému kompexu. Volejté sláva, a 5 dní se radujte... No to nic.
Od jistého věku jsem začala dělat plno věcí, plno koníčků a tímpádem jsem přestávala dělat všechno na plno. Dělám tak napůl školu, přitom bych mohla být fakt dost chytrá, kdybych na to nekašlala a měla o trochu víc času. Taky dělám hudbu. Jenže tu nedělám napůl, tu dělám, díky mým třem nástrojům, spíš třetinově.
pozn. aut.: teď asi nebudu zdravit své pojmenované nástroje, to už je asi moc úchylné.
Jeden rok jsem tančila. A kdyby měl den 48 hodin, tak možná tančím doteď. A sakra moc mi to chybí. Navíc začínám kynout, když se nehýbu :D

Uvažovala jsem, že můj komplex je možná způsoben tím, že se přátelím s o dost staršími lidmi a vedle nich si připadám ještě mladší, než jsem.
A mezi těmi osobnostmi si připadám
naprosto
bezcharakterní.

písnička pro dnešek: Joe Grey, Leo Wood (Prohibition Jass Band) - Runnin' Wild

trocha propagandy: No a tohle jsou, vážení, moji kamarádi (dobře, jenom 2 z nich, toho třetího znám jen od vidění :D).
Jeden z nich je právě ten Honzík :)
Včera jsem byla na jejich prvním koncertu, a byla to pecka.
Ne, nejsou mrtví, i když ta fotka a hudba tomu dost nasvědčujou.


Mějte se líp, K.♥